Josef Hájek, primář otorinolaryngologického oddělení v Orlickoústecké nemocnici, kde zároveň vykonává funkci náměstka léčebné péče. V rámci společnosti Nemocnice Pardubického kraje a.s., je předsedou dozorčí rady. Primáře Hájka jsme se zeptali na hodnocení uplynulých měsíců, do kterých výrazným způsobem zasáhlo šíření nového typu koronaviru.
Jak hodnotíte uplynulé měsíce z pozice lékaře v první linii?
Bylo to poprvé a zvláštní. Pracuji v oboru 25 let a ještě jsem podobnou situaci nezažil. Ty pocity jsou protichůdné a dva. Za prvé jsem já i mí kolegové měli obavy o zdraví pacientů a našich blízkých. Na druhou stranu jsme zažili pocit obrovského uspokojení, že jsme dokázali i přes všechny komplikace a složitost situace zajistit péči o naše pacienty.
Jak se vám v tomto prostředí pracovalo?
Práce mě i kolegům přinášela radost, kterou nezažíváte každý den. Najednou vidíte ten hluboký smysl naší práce, že pomáháte nemocným lidem i v období krize, kdy nikdo z nás nemohl tušit, jaký bude další vývoj.
Dalo by se tedy říci, že se lékařské kolektivy semkly?
Určitě jsme se všichni daleko lépe poznali. Zejména u mladších kolegů, kteří mají odlišný žebříček hodnot a možná i jiný pohled na trávení volného času než my starší, se zdůraznil středobod našeho povolání, kterým je péče o pacienty. V celé nemocnici je mnoho mladých doktorů a sestřiček, kteří si v době paniky, která panovala v celé Evropě, dali jasnou a nezpochybnitelnou prioritu: „My do té ambulance jdeme.“
Sice naše Orlickoústecká nemocnice nebyla nemocnicí určenou primárně pro COVID pacienty, nicméně ORL je jeden z nejvíce rizikových oborů, neboť každý pacient musí sundat ústenku. To riziko je poměrně velké. Neměli jsme však jediný případ, že by mi někdo s kolegů řekl, že nepřijde do práce, protože se bojí. Toho si strašně vážím. Přesvědčil jsem se, že i mladší generace lékařů bere svoje povolání jako poslání, i když někteří lidé často tvrdí opak.
Co by se z všeho mělo změnit v nejbližší době i do budoucna, aby se zdravotnictví dokázalo vyrovnávat s podobnými situacemi?
Toto je jednoznačně zodpovědnost státu. Protože zdravotnictví se muselo chovat podle nařízení ministerstva a aktuálních epidemiologických plánů a nemohlo a ani dnes nemůže jet na 100 procent. Je nyní na ministerstvu, aby připravilo změnu financování zdravotnictví tak, aby bylo možné financovat provoz i v době těchto výjimečných situací.
Ministerstvo zdravotnictví oznámilo, že podpoří své přímo řízené nemocnice, navýší platy zdravotníků atd. Zřizovateli zdravotnických zařízení jsou ale také kraje či města…Nemělo by být zdravotnictví v tomto směru jednotné a nedělit se na státní, krajské nebo městské?
S plnou odpovědnostní říkám, že ministerstvo historicky vytváří v České republice dvojkolejnost zdravotnictví. Ministerstvo je vlastníkem velkých nemocnic, které jsou samozřejmě páteřní, a vnímá jejich potřeby. O to méně z mého pohledu vnímá potřeby krajského zdravotnictví, ale i jiných soukromých zřizovatelů nemocnic. Co se týká zdravotní péče, tak o tu se nemocnice státní a ostatní dělí půl na půl. Samozřejmě se jedná o znevýhodnění, když avizují, že dají určitě odměny sestřičkám, lékařům a koupí například nové ventilátory jen ve státních nemocnicích. Pojištěnec se však neléčí jen ve fakultních nemocnicích, ale i jinde. Občan očekává stejnou kvalitu služeb ve všech zařízeních. Jedná se o dlouhodobý problém, který se však tímto znovu připomíná.
Když se vrátíme ještě k samotné koronavirové pandemii, šlo by s odstupem několika týdnů dělat něco lépe nebo jinak v rámci krajských nemocnic?
Z mého pohledu je důležité, že hlavní věci byly naplánované velmi dobře. Pardubická nemocnice, jako ta největší, byla stanovena pro COVID pacienty a ty další byly záložní. Organizace péče i akutní věci byly řešeny správně, a to i při zpětném pohledu. Na druhou stranu jsme se všichni v mnoha ohledech poučili, a to samozřejmě nejen v našem kraji. Bylo to poprvé, co jsme se v takové situaci ocitli. Na případnou druhou vlnu nebo další krizi jsme daleko lépe připraveni právě v těch detailech jako zásobování, distribuce a rozdělení jednotlivých rolí. To poučení z toho máme a neseme si ho dále.