Pět hodin v Užhorodě aneb postřehy z krátké návštěvy válkou postižené země


Jet či nejet?

Rozhodnutí na otočku zajet na Ukrajinu za našimi přáteli do Zakarpatské oblasti padlo během čtvrtka. Celý minulý týden jsme jako krajská samospráva organizovali zřízení a zprovoznění velkoskladu humanitární pomoci, otevření Krajského asistenčního centra pro pomoc Ukrajině a taky jsme na mimořádné radě schválili a pořídili nákup benzinových elektrocentrál a kalových čerpadel v rámci pomoci technické. Co se mi v hlavě honilo při rozhodování, zda se vydat na osmsetkilometrovou cestu? Je Zakarpatí rizikové? Je přece v bezpečné zóně na hranici se Slovenskem a Maďarskem, nálety nebo ostřelování tedy nehrozí. Na druhé straně země je ve válce, kde se obvykle neví dne ani hodiny. Nicméně rozhodnutí padlo, že pojedeme. Ostatně spolu s námi pojedou dobrovolní hasiči z Jevíčka, Jaroměřic a Břehů u Přelouče, ale také kolegové z Kraje Vysočina. Máme vše domluvené, předem připravené, tak snad nebude žádný problém. Zakarpatí je náš partnerský region, proto musíme v době nejtěžší ukázat naši pomoc, ale i účast. I v politice platí přísloví: „V nouzi poznáš přítele“.

Cesta dlouhá

S vědomím velkých kolon a front na slovenském území u hraničního přechodu Vyšné Nemecké – Užhorod a Ubla – Malý Bereznyj jsme zvolili cestu sice delší, avšak pravděpodobně pro účel naší cesty vhodnější, tedy přes Slovensko, Maďarsko až na hraniční přechod Zahony – Čop. Cestu nám nijak neznepříjemnily ani drobné technické problémy. V Maďarsku jsme asi 40 kilometrů před cílem zjistili, že nám praskl výfuk a možná brzy upadne. Krajský Mercedes Viano z roku 2004 obvykle používáme pro přepravu materiálu. Tentokrát byl naplněný až k prasknutí. Bohužel zub času je znát i na něm. Co se dá dělat. Odteď jsme byli sice slyšet na stovky metrů kolem dokola, ale na funkci to nemá vliv. Jedeme dál.

Přátelé na přechodu

Po osmi hodinách jsme na hranicích. Čekáme, zda budou nějaké průtahy. Přece jen vezeme nejen humanitární materiál, ale také techniku. Elektrocentrály, kalová čerpadla,… Vzhledem k předchozím zkušenostem s administrativou na obou stranách hranice nevíme, jestli projedeme ihned nebo budeme stát. Poslední papírování při převozu vyřazené sanitky záchranky minulý rok v létě bylo tak komplikované, že jsme připraveni na všechno. První překvapení. Šlo snad o nejrychlejší vyřízení formalit a přechod přes hranici od doby, co na Ukrajinu jezdíme (poprvé jsem tuto zemi navštívil v roce 2010). Na hraničním přechodu nás vítá protějšek ze Zakarpatské oblastí rady Volodymyr Chubirko se svým spolupracovníkem. Jsem moc rád, že ho po čase vidím osobně, a že je v pořádku. V jeho očích je vidět radost, ale také velká únava a obavy. Vždycky to byl pohodový usměvavý Voloďa, nyní spíše ustaraný. Nasedám k němu do auta a jedeme do skladu humanitární pomoci. Teda jednoho z mnoha v okolí města Užhorod. Voloďa pořád telefonuje, něco řeší, organizuje.

Improvizované sklady plné všeho možného

Přijedeme na místo určení. Areál stavební firmy dnes slouží mimo jiné jako místo, kam je soustředěna pomoc. Některé věci jsou vytříděné, ale je tu taky mnoho pytlů plných pomoci, která ale musí být dál přebrána. Na to nyní není čas. Materiál z Pardubického kraje, který už dorazil (do soboty to byly tři kamiony) byl podle informací kolegů ve stavu, který mohl být přeložen na vlaky a odvezen dále do vnitrozemí. Byli jsme však upozorněni, že některé věci, které možná někdo v dobré víře poskytl, jsou v dané situaci nepotřebné, nadbytečné. Když jsem procházel určená místa, viděl jsem použité nevyčištěné matrace, použité ložní prádlo, apod. Moc jsem nechápal, proč původní majitel nedává čisté věci. K čemu komu asi budou věci, na které by řada z nás ani nesáhla. No nic. Jsem rád, že jsme to u nás nazvali pravými jmény: „Neuklízíme sklepy a půdy, ale chceme pomáhat.“ Způsob a hlavně roztřídění naší pomoci kvitují ukrajinští partneři s povděkem.

Šokující pohledy na uprchlíky z celé země

Užhorod na první pohled žije normálně. Je to ale jiné město. Byl jsem tam nesčetněkrát, dokonce jsem tam už provázel své známé. Znám jeho památky, zajímavá místa i kus historie. Hlavně té naší společné československé. Město je stejné, ovšem jen na první pohled. Obchody jsou otevřené, lidé korzují po ulicích. Protějšek připravil dvě zastávky, abychom si udělali obrázek, co se reálně v Užhorodě děje. Je sobota odpoledne a přijíždíme k jedné ze základních škol. V tuto dobu bývají školy obvykle uzavřené. Ve škole se svítí, v jejím okolí a na hřišti se pohybují hloučky lidí. Přivítá nás paní ředitelka a zve nás dovnitř. U vchodu je registrační místo (stolek a dvě slečny), kde se zapisují příchozí. Procházíme se po škole a navštívíme učebnu. Místo lavic jsou tam matrace a na nich odpočívají lidé prchající před válkou. Ptáme se, jestli je o ně dobře postaráno. Paní důchodového věku za všechno moc děkuje. Je vidět, že je vystrašená, ale cítí se v bezpečí. Pokračujeme do tělocvičny. Opět je plná provizorního vybavení pro přenocování s věcmi lidí, kteří se šli projít do města nebo jsou v jiné části budovy. Uprostřed sedí osamocen pán. Obdobná zkušenost jako z předchozí učebny. Nemám, co bych dodal, nemám ani sílu ani chuť se na cokoliv zeptat. Pocity jsou hrozné. Nepopsatelné. Zeptali jsme se ubytovaných odkud jsou. Slyšíme Charkov, Kyjev, Žytomyr nebo Dněpr. Uprchlíci z celé země se ocitli během několika dnů na jednom místě v Užhorodě.

Z restaurace vývařovna

Přijíždíme do centra města vedle starého mostu. Vidíme fungující restaurace, kavárny, stejně jako při naší poslední návštěvě. Jdeme ovšem do jedné označené budovy, před kterou stojí dobrovolníci a směrují příchozí dovnitř. Opět registrace. V patře stojí u stolů dobrovolníci, kteří mažou půlchleby máslem a přidávají sýr a salám. Jdeme dál a vidíme jídelnu plnou lidí. Opět z celé země. Vezmou nás do kuchyně. Tam kuchař, který standardně připravuje ukrajinské speciality. Teď ovšem ve velkém chystá jídlo pro stovky příchozích. Kuchyně jede naplno.

Oblastní rada je opevněná

Při cestě do sídla oblastní rady v Užhorodě se ptám kolegy Chubirka, v kolika školách je provizorní ubytování, a kde všude se vaří pro uprchlíky. Ve dvaceti školách po celém městě jsou ubytováni ukrajinští občané utíkající před válkou. V té jedné, kterou jsme navštívili je nyní 170 osob, je schopná přijmout ještě 80 dalších. Obdobné to je i jinde. V Užhorodě jsou tři vývařovny pro příchozí. Jídlo pro ně je zdarma. Všude pracují dobrovolníci.

Přijíždíme k honosné prvorepublikové budově architekta Františka Krupky z Gočárovy školy, kde sídlí Zakarpatská oblastní rada. Budova je opevněná a hlídaná ozbrojenými vojáky. U vchodu pytle s pískem, to samé uvnitř. Odtud se řídí civilní i válečná administrativa. Vedle jedné z kanceláří sídlí také koordinační centrum, kde jsou mapy Evropy, Ukrajiny, Zakarpatí. Každá je využívána pro jiný účel. Osazenstvo telefonuje, vyřizuje, koordinuje. Všichni mají plné ruce práce. Ve vedlejší místnosti zasedneme k jednání s našimi protějšky. Vedle předsedy oblastní rady hovoříme i s jedním z velitelů vojenské správy. Říkají nám, jakou mají zkušenost s humanitární pomocí. Je mnoho věcí, které jsou přivezeny, přitom nejsou potřeba, naopak je hodně věcí, kterých se nedostává. Od nás zní jasný dotaz: „Co potřebujete?“ Odpověď je také přímá: léčiva, zdravotnický materiál, hlavně škrtidla, bandáže, obvazy proti vykrvácení, potřeby pro ventilaci pacientů, ale také neprůstřelné vesty a helmy kategorie V. a VI. Trochu se zarazíme. Vojenský materiál kraje nakupovat nemohou, ale jsme schopni pomoci se zdravotnickými pomůckami a technikou. Dohodli jsme se, že budeme v přímém kontaktu a budeme posílat z našich skladů jenom věci potřebné a vyžádané.

Smutná večeře

Přestože je situace jaká je, jsme pozvání na večeři. Tam nás již čekají kolegové hasiči, kteří tam jeli přímo. Vybranou restauraci jsme už navštívili několikrát. Vždycky byla super nálada, přípitky, pohoda. Dnes skoro nikdo nemluví. Sem tam něco řekne Voloďa, jinak se více méně mlčí. Nálada je na bodu mrazu. Chtěli bychom pomáhat, přitom víme, že všechno, co děláme, je pořád málo. Všichni doufáme, že to brzy skončí. Za chvíli se loučíme a odjíždíme opět směr Maďarsko. Takových bylo našich pět hodin na Ukrajině. Máme, o čem přemýšlet.

Martin Netolický

hejtman Pardubického kraje

9 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše